Chytáme slepici (nebo šneka?)

    Jak si správce tohoto webu představuje Toníkovo lovení rychle zdrhajícího šneka dokonale popisuje jeho oblíbený autor Pelham Grenville Wodehouse.
    Malá ukázka z knížky Láska mezi slepicemi (ve své představivosti si pouze zaměňte tyto postavy: Garny = Toník, Tetička Elizabeth = šnek):

    "Zastav ji!, Chyť ji, Garny, stará páro!"
    V tu chvíli jsem došel do ohrady. Zvedl jsem hlavu. Svým nejvyšším tempem se ke mně blížila slepička. Poznal jsem ji okamžitě. Byl to nepříjemný pták se sardonickým výrazem, kterou Ukridge pokřtil, protože se údajně z profilu silně podobala nejbližší příbuzné jeho ženy, Tetička Elizabeth. Byla to slepice bolševického typu, která stála za všemi výtržnostmi ve slepičím výběhu, pták, který žral na naše náklady jako posedlý a přitom se odvděčoval rukám, které ho krmily tak, že rezolutně odmítal snést jediné vejce. Za tuto slepici se hnal Bob a jako obvykle tedy prováděl něco, co by provádět neměl. Bobova nepoučitelnost v záležitosti slepic byla neustálým zdrojem potíží. Od samého začátku se zřejmě domníval, že slepičí hejno sem bylo umístěno jedině proto, aby sloužilo jeho sportovním zálibám. Měl utkvělou představu, že je lovecký pes a že my jsme to uznali a s porozuměním jsme mu poskytli honební revír.
    Za Bobem se objevil Ukridge. Ale jediný pohled stačil, abych pochopil, že při pronásledování představuje zanedbatelný faktor. Na rychlost nebyl stavěný. Již teď se ukazovalo, že tempo je na něj příliš vysoké, a tak mě jmenoval svým zplnomocněným zástupcem.
    "Za ní, Garny, stará páro! To je cenný pták! O toho nesmíme přijít!"
    Pokud se zrovna nenacházím v transu literární tvorby, jsem v zásadě mužem činu. Odložil jsem román na pozdější dobu a z ohrady jsme vyběhli v následujícím pořadí. V čele Tetička Elizabeth, čilá jako rybička, a vedla si dobře. Následoval Bob, funěl a evidentně měl pochybnosti, zda trať není nad jeho síly. Nakonec já, odhodlaný, ale s přáním být o pět let mladší.
    Po přeběhnutí prvního pole Bob potvrdil, že je amatér a vrtkavý pes, vzdal to a odloudal se rozhrabávat králičí noru s bohorovným výrazem, který naznačoval, že vyběhl jedině kvůli tomu. Já jsem zatvrzele pádil dál. Ovládla mě chmurná rozhodnost. Když kolem mě Tetička Elizabeth v ohradě probíhala, zachytil jsem v jejích očích opovržení, a to se mě silně dotklo. Ten pták mnou pohrdal. Nejsem nijak vznětlivý, ale mám sebeúctu. Slepice se mi pošklebovat nebudou. Všechna ta abstraktní touha po Slávě, která mi plnila mysl ještě před pěti minutami, se nyní soustředila na cíl polapit tu arogantní slepici.
    Zatím jsme celou dobu běželi z kopce, ale teď jsme přeběhli silnic a terén začal stoupat. Nacházel jsem se v tom bolestném rozpoložení, které nastane, když člověk ztratí první dech a dosud nechytil druhý. V životě mi nebylo tak horko.
    Jestli i Tetička Elizabeth začínala pociťovat účinky svého běhu nebo jestli tak činila z čiré drzosti, která vyplývala z její pokřivené a nepříjemné povahy, to nevím. Ale teď zpomalila krok, a dokonce tu a tam zkusmo zobla do trávy. Její chování mě rozběsnilo. Cítil jsem, že jsem považován za nulu. Přísahal jsem, že tomu ptákovi ještě dojde, i kdybych při tom měl padnout, což vypadalo pravděpodobně, že pronásledování J. Garnetem, autorem Arturových manévrů, atd., člověkem, o jehož díle tak schopný posuzovatel, jako peebleský Advertiser napsal "slibné", není žádná prkotina.
    Uvážlivým zvýšením tempa jsem se dotáhl na metr či dva za pronásledovanou. Ale Tetička Elizabeth, navenek duchem nepřítomná, měla situaci pevně v rukou. Vystřelila ode mě s pobaveným zakvokáním a rychle uháněla vzhůru do kopce.
    Já za ní, ale něco mi říkalo, že jsem vystřílel všechnu munici. Slunce pálilo a soustřeďovalo své paprsky na moje záda na úkor okolní scenérie. Připadalo mi, že mě sleduje jako jevištní reflektor.
    Dostali jsme se na rovinu. Tetička Elizabeth znovu přešla do chůze a já jsem vyšší rychlost nebyl schopen vyvinout. Velmi pozvolna jsem se k ní přibližoval. Před námi se objevil vysoký živý plot ze zimostrázu; a právě ve chvíli, kdy jsem se znovu přiblížil natolik, abych mohl vsadit všechno na jediné hmátnutí, Tetička Elizabeth opět sardonicky zakvokala a vrhla se po hlavě do živého plotu. Prodírala se jím záhadným způsobem, který ptákům pomáhá prolézt živými ploty. Jak jsem tak stál a lapal po dechu, zaslechl jsem její vzdálené staropanenské chichotání, které na mě zapůsobilo jako polnice. V příští chvíli jsem se i já vnořil do živého plotu...

    Podle literárních kritiků se Zdeněk Jirotka při psaní Saturnina inspiroval anglickou literaturou, mj. dílem Jerome Klapky Jeromeho a romány a povídkami anglického spisovatele Pelham Grenville Wodehouse, v nichž vystupuje sluha Jeeves.

Dire, 9.5.2010